Horní menu

Drobečková navigace

Úvod > Škola > III. třída > Náboženství 3

Zadání domácí práce pro 3. ročník – týden od 25. května

 

Milí rodiče a milí žáci, dnes budeme pokračovat 23. lekcí z učebnice.

Trocha opakování

Začít můžeme nejlépe modlitbou a poté několika opakovacími otázkami k minulé látce.

Které předměty jsou nejdůležitější, když chceme slavit mši svatou? (Hostie a miska, do které hostie dáváme a víno a kalich, do kterého víno naléváme. Bez hostií a vína opravdu nikdy, ale vůbec nikdy nemůže být mše svatá. Aby to bylo všechno hezčí a důstojnější, tak je velmi dobré, aby na místě byl také kříž, voda, korporál (na který se při mši sv. dává miska a kalich s proměněnými způsobami, konvičky na víno a vodu, lekcionář (to je ta vícedílná tenčí kniha s biblickými úryvky na každý den) a misál (to je ta tlustá kniha s modlitbami ke mši sv., ze které čte jen kněz)).

 

Co by mělo být připraveno na oltáři před každou mší sv.? Kříž, svíce a oltářní plátno.

 

Vnitřní příprava: jak připravíme své srdce na mši sv.?

 

23. lekce Bůh k nám přichází: Bohoslužba slova

Bible: Zapsané Boží slovo, které nám vypráví o Ježíšovi (vtěleném Slově, které se stalo tělem)

Bible je zvláštní tím, že je seskládaná z mnoha knih, které psali lidé v různých dobách. A tyto knihy nejsou v Bibli jen tak halabala. Jsou v ní naopak promyšleně uspořádány. Nyní ve třetí třídě si vystačíme s tím, že má Bible dvě hlavní části. Starý zákon a Nový zákon.

Jak už napovídá sám název, byly knihy Starého zákona napsány dříve. To znamená před Ježíšovým narozením. A vyprávějí nám o tom, jak Bůh připravoval lidi na to, že se narodí Boží syn. Knihy Nového zákona jsou novější – vyprávějí nám hlavně o Ježíšově životě a také o začátcích církve.

Milí rodiče, bylo by velmi dobré, kdybyste si s dětmi udělali čas a do Bible (ne dětské, ale do té „dospělácké“) nahlédli, podívali se do obsahu, aby děti viděly rozdělení na Starý a Nový zákon a jednotlivé knihy a třeba je i nechali kousek číst. K přečtení lze zvláště doporučit druhou kapitolu evangelia podle Lukáše, hlavně její začátek. Píše se tam o Ježíšově narození, což je příběh dětem známý a blízký, a zároveň tam snad není nic, co by se jim těžko vysvětlovalo.

Děti vám pak mohou vyprávět, co je při čtení úryvku upoutalo.

 

Učebnice

To úplně nejklíčovější slovo, které by si měly děti dnes zapamatovat je BOHOSLUŽBA SLOVA, což je název první části mše sv.

Přesněji řečeno: úplně na začátku mše sv. jsou ÚVODNÍ OBŘADY, které jsou ale krátké, takže je ani v učebnici nerozebíráme, pak prvním čtením začíná právě BOHOSLUŽBA SLOVA („první hlavní část“ mše sv.), potom následuje „druhá hlavní část“ BOHOSLUŽBA OBĚTI neboli SLAVENÍ EUCHARISTIE (o tom pojednává učebnice v lekcích 24 až 26). No a nakonec jsou krátké závěrečné obřady, kterými se také učebnice nezabývá.

V učebnici vidíte spolu s dětmi obsah nedělní bohoslužby slova. Ve všední dny bývá zpravidla jen jedno čtení a neříká se vyznání víry.

Bylo by dobré, aby se děti naučily, pokud ještě neznají, odpovědi lidu během bohoslužby slova.

Po prvním čtení K (kněz): Slyšeli jsme slovo Boží. L (odpověď lidu): Bohu díky.

Před evangeliem: K: Pán s vámi. L: I s tebou. K: Slova svatého evangelia podle … L: Sláva tobě, Pane (a současně se žehná malým křížem na čele, na ústech a na prsou). Dětem lze malý kříž přiblížit tak, že křížkem na čele prosíme, aby nám Bůh pomohl Boží slovo dobře chápat, na ústech, abychom o něm rádi mluvili a na prsou, abychom je milovali celým srdcem.

Po evangeliu: K (kněz): Slyšeli jsme slovo Boží. L: Chvála Tobě, Kriste.

Při evangeliu stojíme z úcty k Ježíši Kristu. O Ježíši nám sice nějak vypráví celá Bible, ale Starý zákon dosti zastřeně, zatímco v evangeliích mluví Pán Ježíš osobně.

Ještě k promluvě neboli kázání: měla by se týkat buď toho, co se ten den v bohoslužbě slova četlo nebo toho, co se děje či říká ve mši svaté (může to být třeba i výklad nějakého bodu vyznání víry).

(Poznámka k přímluvám hlavně pro rodiče: ideálem je, když přímluvy obsahují i konkrétní potřeby dané farnosti).

 

 

Pracovní list

Pracovní list je snad jednoduchý. Jisté potíže by ale mohla působit první tajenka, kde se v některých řádcích na čtyři písmena nabízí buď více odpovědí, nebo by odpověď děti nemusely znát. Ty, které se hodí do tajenky, jsou na prvním řádku „baba“, na druhém „Ivan“, na pátém „Emil“.    

  

 

 

 

 

Zadání domácí práce pro 3. ročník – týden od 18. května

 

Milí rodiče a milí žáci, dnes budeme pokračovat 22. lekcí z učebnice.

Trocha opakování

Na úvod si děti s rodiči osvěží látku z minula

Jak říkáme večeři, kterou slavil Pán Ježíš se svými apoštoly? (Velikonoční večeře, Poslední večeře)

Proč židé slavili tuto večeři jako tak velikou slavnost? Co jim připomínala? (Velkou noc, kdy je Bůh zázračně vysvobodil z egyptského otroctví. )

Uměli bysta říci, co židé jedli při této večeři? (nekvašený chléb – připomínka spěchu při odchodu z Egypta, beránek, hořké byliny, pili víno, …)

Proč večeři, kterou slavil Ježíš se svými apoštoly, nazýváme také Poslední večeří?

Co mimořádného udělal Pán Ježíš při této večeři? („Proměnil“ (učeně říkáme „přepodstatnil“) chléb ve svoje Tělo a víno ve svoji Krev).

Proč proměnil (přepodstatnil) tyto dary ve svoje Tělo a Krev? (chtěl s námi viditelně zůstat).

Co přikázal apoštolům a jejich nástupcům? (aby toto proměňování dělali na jeho památku).

 

22. lekce Bůh k nám přichází

Učebnice: Kostel jako místo veliké slavnosti

Každá mše svatá je takovou slavnostní večeří, dokonce se v něčem podobá i svatební hostině. Je to veliká slavnost. Proto je kostel slavnostně upraven. Vidíme, že na bíle prostřeném oltáři hoří svíce. Svíce u jídla bývá ve většině rodin jen při velmi slavnostních příležitostech a třeba ze školní jídelny si ji nepamatuji vůbec nikdy.

Lidé jsou pěkně až slavnostně oblečeni. Kněz má na sobě svrchní oblečení, kterému říkáme ornát, a které se nepoužívá nikdy jindy, než právě při mši sv. Podobně třeba i na svatbě hlavně nevěsty mívají oblečení, které nepoužívají nikdy jindy než při svatbě. Asi by bylo divné a možná i legrační, kdyby nějaký pan farář přišel v ornátu třeba nakupovat do obchodu nebo do školy na třídní schůzky a stejně tak, kdyby tam přišla nějaká maminka ve svatebních šatech. Z toho vidíme, jak je mše sv. velká a výjimečná slavnost.

Protože mše svatá je tak veliká slavnost, kostel by měl být také uklizený, po většinu roku vyzdobený květinami. Můžeme si o to přečíst v učebnici na str. 52-53.

Uklizené, čisté, by mělo být ale také naše srdce. To nezvládneme sami, potřebujeme, aby nám k tomu Bůh pomohl svojí odpouštějící láskou. Proto na začátku každé mše sv. litujeme svých hříchů a prosíme Boha o odpuštění a proto také my starší chodíme pravidelně ke zpovědi.

 

Pracovní list

Děti si mohou z pracovních listů vystřihnout „pexeso“ a touto formou se učit názvy liturgických předmětů. Důležitá slova, která by bylo dobře, aby se nyní naučily jim rozumět, jsou kalich, hostie, oltář, ambon, obětní dary, ornát. Slovům jako víno, kříž, svíce, konvičky děti rozumí i bez učení a ostatní slova z pracovního listu jsou méně důležitá (ale když se je děti také naučí, tak to bude dobře).

 

 

 

Zadání domácí práce pro 3. ročník – týden od 11. května

 

Milí rodiče a milí žáci, dnes budeme pokračovat 21. lekcí z učebnice.

Trocha opakování

Na úvod se děti s pomocí obrázku studánek z pracovního listu minulé lekce pokusí říci, kolik máme svátostí, proč myslí, že nám je Pán Ježíš na naši cestu životem dal a která z nich je první a nejdůležitější.

 

21. lekce Bůh k nám přichází

Slavnosti v našem životě

Každá mše svatá je velkou radostnou slavností. Na úvod si mohou děti nad fotografiemi z oslavy narozenin, případně svatby nebo jiné velké slavnosti spolu s rodiči připomenout, že o velkou radost se rádi dělíme s druhými. Na narozeninách se třeba radujeme z toho, že je s námi člověk, jehož narozeniny slavíme apod.

 

Co to Pán Ježíš s apoštoly o poslední večeři vlastně slavil?

Děti, pokud vědí, mohou rodičům vyprávět, co vlastně slaví židé o Velikonocích. V opačném případě budou totéž vyprávět rodiče dětem. Kdo z rodičů by si nebyl jistý, nabízím jako pomůcku následující body.

Dávno a dávno (víc než tisíc let) před tím, než se Panně Marii narodil malý Ježíšek a než se narodili apoštolové, se v jedné zemi, která se jmenuje Egypt, stala jedna moc zvláštní věc.

V té zemi, v Egyptě, žili hlavně Egypťané. Žily tam ale také malé skupinky lidí z okolních zemí. Jednou z těchto skupinek byli pra(prapra-)předkové Ježíše, apoštolů i dnešních židů neboli Izraelitů. Tihle jejich prapředkové měli jméno Hebreové. Těchto Hebreů začalo přibývat. Král Egypta, kterému se tam ale neříkalo král, ale říkalo se mu faraon, dostal z Hebreů strach. Začal se bát toho, že když jich tak přibývá, mohli by ho jednou svrhnout z jeho trůnu a sami začít vládnout nad Egyptem.

Faraon proto ze strachu vydal kruté rozkazy. Hebreové museli začít jako otroci dělat velmi těžkou práci a dozorci na ně měli být hodně přísní. A když se jim nelíbilo, jak někdo pracuje, mohli ho i zabít. Faraon dokonce vydal jeden strašně krutý rozkaz – zabíjet všechny narozené hebrejské chlapce.

Hebreové z toho byli strašně smutní. Hrozně trpěli a věděli, že jedině Bůh jim může pomoci. Proto se modlili a prosili Ho o pomoc. A Bůh jim pomohl. Jak?

Nejprve Bůh oslovil jednoho muže jménem Mojžíš. Bůh Mojžíšovi řekl, že zachrání Hebreje z moci faraóna, jak ho o to prosili. A že jemu, Mojžíšovi, dává zvláštní úkol. Mojžíš měl být v čele Hebrejů, až je Bůh bude zázračně vysvobozovat.

A to se skutečně stalo. Bůh zázračně vysvobodil Hebreje z toho krutého otroctví v Egyptě, dokonce je zachránil i před egyptskou armádou. Největším zázrakem přitom bylo to, že aby mohli Hebreové utéci před armádou, která je už doháněla, moře (nějaký mořský záliv možná velké jezero) a oni přešli po vysušeném dně tohoto moře do bezpečí. Pak se voda vrátila zpět. Tak byli zachráněni.

Protože jim Bůh takhle zachránil životy a získali svobodu, Bůh Mojžíšovi řekl, že na památku toho, jak byli zázračně vysvobozeni, si mají každý rok o Velikonocích toto zázračné vysvobození připomínat při slavnostní večeři. Tuto večeři slavil Pán Ježíš s apoštoly o Velikonocích, a protože to bylo na Zelený čtvrtek, naposledy před jeho ukřižováním, říkáme jí také Poslední večeře.

Při této velikonoční večeři si židé tehdy i dnes vyprávěli a vyprávějí o tom, jaké to bylo, když je Bůh z Egypta tak zázračně vysvobodil, a jedí pokrmy, které jim toto vysvobození připomínají - nekvašený chléb (proto i naše hostie jsou nekvašené mouky), beránka, salát z hořkých bylin (na připomínku toho, jak hořké bylo otroctví) a některé další pokrmy a také pijí víno.

 

Čím byla poslední večeře jiná a výjimečná?

Podobně jako ostatní to samozřejmě udělal s apoštoly i Pán Ježíš. V místnosti, kde měli slavit velikonoční večeři, byla určitě velmi slavnostní nálada. Hned na začátku Pán Ježíš udělal něco navíc, co jiní nedělali, a čemu apoštolové vůbec nerozuměli. Umyl jim nohy. Tuto práci tehdy dělali otroci a oni nechápali, proč to vůbec dělá Pán Ježíš. Pán Ježíš také vybídl apoštoly, aby byli skromní, aby se nechovali panovačně, aby se měli rádi podobně, jako je měl rád on. Řekl jim také, že brzy od nich odejde k nebeskému Otci, ale že nemají být smutní, protože s nimi zůstane jinak.

Pán Ježíš udělal také něco VELMI, VELMI DŮLEŽITÉHO. Apoštoly tím určitě překvapil. Naznačil jim totiž, že právě teď chystá daleko důležitější vysvobození, než se stalo tehdy v Egyptě a že tím Zachráncem neboli Spasitelem neboli Vysvoboditelem bude právě On. To jeho vysvobození je vysvobození od hříchu a věčné smrti, vysvobození od zla.

Když totiž při večeři přišel čas na chléb, poděkoval za něj Bohu Otci a přidal k tomu, co se říkalo obvykle, tato výjimečná slova, která neřekl nikdo jiný: „Vezměte a jezte z toho všichni: TOTO JE MOJE TĚLO, které se za vás vydává.“ Potom ten chléb rozlámal a rozdělil ho mezi apoštoly.

Pak vzal do rukou kalich s vínem, poděkoval za něj Bohu Otci a přidal k tomu, co se říkalo obvykle, tato výjimečná slova, která neřekl nikdo jiný: „Vezměte a pijte z něho všichni: TOTO JE KALICH MÉ KRVE, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.“ Pak kalich putoval kolem stolu a každý ze z něho napil.

Pán Ježíš také řekl apoštolům: „TO KONEJTE NA MOU PAMÁTKU“.

Na ukončení této slavnostní večeře Pán Ježíš pronesl modlitbu. Tím skončila Poslední večeře Pána Ježíše s apoštoly.

Byla to zároveň první mše svatá.

My křesťané jsme si Ježíšova slova „TO KONEJTE NA MOU PAMÁTKU“ vzali za svá, a proto se u nás v Nížkově každý den na památku Ježíšovy poslední večeře slaví mše svatá.

 

 

Kdo by chtěl (a měl čas), může si o poslední večeři přečíst s dětmi třeba v evangeliu podle Lukáše (Lk 22,7-20).

 

Práce s učebnicí

Nyní si s dětmi přečtěte text v učebnici. Děti ať se prosím podívají na obrázek na str. 50 dole.

Koho na něm vidí? Proč se sešli?

Co židé každoročně slavili a dodnes slaví? (vzpomínku na vysvobození z egyptského otroctví)

Jak to oslavovali? (Večeří.)

Jak velký dar jsme dostali od Pána Ježíše při Poslední večeři? (Sebe samotného. Dal nám za pokrm své Tělo a Krev. )

Kdy slavíme tuto večeři, jak jí říkáme a co si při ní připomínáme? (Slavíme ji (skoro vždycky) v kostele, říkáme jí mše svatá a připomínáme si při ní nejenom vysvobození z egyptského otroctví, ale HLAVNĚ VYSVOBOZENÍ Z OTROCTVÍ HŘÍCHU A SMRTI. )

Kdy Ježíšův dar dostáváme? (Při svatém přijímání.)

 

Práce s pracovním listem (nepovinné)

Pokud budete mít ještě čas a chuť vyplňovat pracovní list, tak na zadní straně v tajence pod bodem 3. je jako správná odpověď myšlena „Jeruzalém“. V bodě 10 „svíce“. Zbytek pracovního listu je jednoduchý.    

 

 

 

 

Zadání domácí práce pro 3. ročník – týden od 4. května

Milí rodiče a milí žáci, dnes budeme pokračovat 20. lekcí z učebnice.

Pár vět opakování

Minule jsme v učebnici viděli dvě podoby kříže. Jedna nám připomněla smutek Velkého pátku, druhá radost Neděle Zmrtvýchvstání. Tyto dvě podoby jediného kříže nám připomínají, že celé Velikonoce, vlastně už od Květné neděle, jsou vlastně jedinou velkou Událostí, která je tím nejdůležitějším svědectvím o lásce Boha k nám lidem.

Také jsme si řekli, že Pán Ježíš zemřel na kříži proto, aby nás uzdravil ze hříchu, kterým působíme bolest druhým, sobě, Bohu. Jak nás uzdravuje? Tím, že nám zároveň ukazuje Boží lásku a že nám odpouští.

Kdyby ale Pán Ježíš jenom za naše hříchy zemřel, bylo by to přece jenom smutné. Ale On třetího dne vstal z mrtvých, a tak nám ukázal, že On je Vítězem nad každým zlem, nejenom nad naším hříchem, ale dokonce i nad smrtí! Ježíš nám ukazuje, že Boží láska je mnohem silnější než naši dva největší nepřátelé: hřích a smrt.

 

 

20. lekce Bůh k nám přichází

Znamení v našem životě

Tato lekce se jmenuje „Svátosti – znamení Boží lásky“. Co je to znamení? Děti mohou zkusit odpovědět.

Znamením vyjadřuji něco, co není vidět. Třeba jedu vlakem a přeji si vystoupit na zastávce, která je „na znamení“, tak musím to svoje přání, které není na mě vidět, nějak ukázat. Třeba tím, že zmáčknu tlačítko, pokud takové ve vlaku je, nebo tím, že řeknu průvodčímu. To svoje neviditelné přání nějak viditelně ukazuji znamením: zmáčknutím tlačítka nebo slovy.

 

Bůh nás obdarovává slovem

Protože nás Bůh má rád a protože ví, že my potřebujeme jeho pomoc, chce nám pomáhat a dává nám veliké dary. Tyto dary jsou spojeny s jeho slovem. A to jak se slovem napsaným, to znamená s Božím slovem neboli Písmem svatým neboli Biblí, tak se Slovem, které se stalo tělem, neboli s pravým Bohem a pravým člověkem v jedné osobě – s Ježíšem Kristem.

V Božích darech se nám daruje celá Boží Trojice: Otec, Syn i Duch svatý. Jenže Bůh i jeho dary jsou neviditelné, a tak my lidé potřebujeme přidat k těm jeho darům nějaké viditelné znamení. A my těm Božím darům, spojeným s nějakým viditelným znamením, říkáme svátosti.

 

Kolik je svátostí a pro koho jsou?

Otevřete si prosím učebnici. Jak vidíme na straně 49 v učebnici, je svátostí celkem sedm. Dvě z nich, svátost kněžství a svátost manželství, jsou jen pro některé lidi. Pro ty, kteří se chtějí stát kněžími nebo pro ty, kteří se chtějí stát manžely. Ostatní jsou pro každého. Podmínkou ale je, aby ten, kdo chce nějakou svátost přijmout (nebo v případě křtu malého dítěte jeho rodiče) chápal, že to nejsou jenom ta viditelná znamení, ale především neviditelné Boží dary a jako takové je chtěl přijmout.

 

Práce s učebnicí

Nyní si s dětmi přečtěte text v učebnici. Zamyslete se prosím nad obrázky, které jsou u popisu svátostí na straně 49. Zvláště pak prosím nad křtem, eucharistií a svátostí smíření.

 

Křest

Křest je základem celého křesťanského života, je „bránou“ k tomu, čemu „učeně“ říkáme život v Duchu svatém, a také bránou k ostatním šesti svátostem. Jenom ten, kdo už je pokřtěný, může totiž přijímat další svátosti. Jaké jsou dary, které Bůh člověku dává ve křtu? Rodiče, zkuste se zeptat dětí, co myslí ony …

(Co probírat s dětmi nemusíme, ale rodiče by to mohlo zajímat, je to, že ve křtu je naše duše označena zvláštním znamením, kterému říkáme křestní charakter).

Milost neboli dary, které Bůh dostává ve křtu, jsou:

- odpuštění hříchů, a to jak toho, co nazýváme dědičná vina (co jsme „zdědili po Adamovi“), tak i osobních hříchů, kterých se člověk dopustil (osobní hříchy se pochopitelně netýkají křtu malých dětí, které ještě nemají rozum)

- dar nového, nadpřirozeného, božského života – ve křtu je člověk oživen, jakoby znovuzrozen nebo „vzkříšen“ tím, že v jeho duši začíná přebývat sám Bůh – Duch svatý. Ten nás vede k modlitbě, k četbě Bible, k lásce k Bohu, lidem i církvi. Křtem by měl člověk začít žít jinak: jako Boží dítě. Proto, když se křtí malé dítě, tak jeho rodiče a kmotr slibují, že budou pomáhat svým slovem poučení, modlitbou i vlastním příkladem křesťanského života Duchu svatému, aby se v dítěti rozvíjela víra, naděje a láska. Slibují, že budou dítěti pomáhat, aby skutečně žilo jako Ježíšův učedník a přítel, aby nebylo křesťanem jen „naoko“, jenom podle matriky.

-přijetí do církve jako společenství Kristových učedníků

 

Eucharistie neboli Nejsvětější svátost

Slovo eucharistie je z řečtiny a znamená zároveň „veliký dar“ i „veliká vděčnost“. V této svátosti nám dává Ježíš sebe samého za pokrm ve způsobách chleba a vína.

Je tu jedna moc důležitá věc. Když Pán Ježíš při poslední večeři s učedníky ustanovil tuto svátost, jako památku na svoji oběť na kříži, řekl: To konejte (neboli dělejte) na mou památku. Neřekl udělejte, řekl dělejte. Udělat neboli vykonat, znamená něco udělat jednou – to neřekl. Konat neboli dělat znamená dělat to vícekrát, opakovaně, třeba i často – to řekl.

Je to pochopitelné: jíst potřebujeme každý den. Jako žádnému člověku nestačí najíst se jedenkrát za život nebo jedenkrát za měsíc, tak žádnému křesťanovi pro jeho duchovní život nestačí přijmout Pána Ježíše ve svatém přijímání jedenkrát za život nebo jedenkrát za rok. Protože my lidé pro všechny úkoly, starosti (a někdy ale třeba i pro své koníčky a záliby) rychle zapomínáme na to, co bylo včera, natožpak před týdnem nebo před měsícem, potřebujeme vzpomínku na Boží lásku často obnovovat svatým přijímáním. Proto církev dokonce doporučuje těm, kdo mají tu možnost, účastnit se mše a přijímat Pána Ježíše ve svatém přijímání každý den.

Ježíš řekl: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ My si to, že právě Bůh nás má rád víc než kdokoliv jiný, moc a moc potřebujeme připomínat častěji než jedenkrát za život nebo jedenkrát za rok.

 

Svátost smíření neboli zpověď

Svátosti smíření a svátosti nemocných tvoří dohromady „množinu“, které říkáme také svátosti uzdravující. Lidé se hříchů dopouštějí i po křtu.

Kdybychom si pro názornost naši duši představili jako velikánský hrad s mnoha místnostmi, tak po našem křtu začíná bydlet v tomto hradu sám Bůh, Duch svatý. Jenže když uděláme hřích, tak z podle toho, jak je malý nebo velký, tak si tím do nějaké jedné nebo více místností pustíme více všelijakých myší, krys nebo jedovatých potvor, a Bůh odtamtud odchází. S každým dalším hříchem je to horší a horší. Ztrácíme pokoj, nechce se nám modlit a jsme na lidi okolo sebe čím dál protivnější. Potřebujeme pomoc. Proto, když svých hříchů litujeme, Bůh nám je odpouští a uzdravuje jejich duši ve svátosti smíření. Potvory z hradu naší duše mizí, vrací se Duch svatý a s ním i pokoj, těší nás modlit se a jsme vlídnější na lidi kolem sebe.  

Každý nemocný chce být uzdraven, každý kdo má vyhlídky, že se uzdraví, tak se na uzdravení těší. Těší se, až bude moci s kamarády ven atd. Proto bychom se i my na zpověď měli těšit. Ovšem těšit se na poprvé je hodně těžké, protože je to pro děti zároveň krok do neznáma. Ale děti se nemusí bát, my si ke zpovědi ještě něco řekneme později.

 

Práce s pracovním listem

Na první straně máme obrázek se svátostmi. Bůh ví, že jsme na té naší životní cestě do věčného domova v nebi často malátní a unavení, podobně, jako když třeba v parném letním dnu nemáme dlouho přístup k vodě. Proto nám ve svátostech Bůh nabízí sám sebe a své dary jako takovou „duchovní živou vodu“, která nás občerství. To se nám snaží ukázat první strana pracovního listu, kde máme sedm svátostí znázorněných jako sedm studánek.

Děti si pro zapamatování napíší do studánek názvy svátostí. Nezáleží na tom, zda začnou shora nebo zdola. První u cesty by měl být každopádně křest, protože to je svátost, kterou každý křesťan přijal jako první. Dál už pořadí není tak pevné, ale pro děti bude názornější, když si jako druhou v pořadí napíší svátost smíření, dále eucharistii a biřmování. Dál už je to jedno. U křtu si mohou do studánky nebo k ní připsat i datum svého křtu, pokud vědí a chtějí. (Kdo by nevěděl a zajímalo ho to, v případě zájmu mohu kouknout do matriky a sdělit datum.)

Nepovinné (!) prohloubení probírané látky pro ty, kdo ještě mají čas a chuť

Kdo má ještě čas zájem, možná zajímavější než druhá strana pracovního listu, je přečíst si s dětmi text z Janova evangelia, 4. kapitola, verše 6-14. Před četbou je asi dětem dobré vysvětlit, že Samařsko byla země podobně jako dnes třeba Čechy nebo Morava a že její obyvatelé Samaritáni se s židy vůbec nekamarádili. Naopak, jak mohli, tak se vzájemně vyhýbali.

čtení - rozhovor u Jakubovy studny

Samozřejmě můžete zkusit pro doplnění druhou stranu pracovního listu. Ale pozor: pro děti samotné je to hodně těžké, kdyby si to chtěly zkusit úplně samy bez rodičů. Není tam žádný chyták – má se tam dopsat všech sedm svátostí a malá nápověda: eucharistie je tam dvakrát, ostatní jednou. Správné řešení si můžete zkontrolovat v příloze.

 

řešení: doplnění dopisu

  

  

 

 Zadání domácí práce pro 3. ročník – týden od 27.dubna

 

Milí rodiče a milí žáci, v dnešní lekci přeskočíme ze 17. lekce učebnice hned na 19. lekci. Proč? Protože v 18. lekci se docela podrobně rozebírá svátost smíření neboli zpověď. Bude lepší si o zpovědi něco říci, až bude více na dohled první zpověď a první svaté přijímání dětí. Aby totiž děti do té doby nějaké věci zase nezapomněly. Nejprve zkusme vlastními slovy Bohu poděkovat, poprosit ho (mimo jiné také o dary Ducha svatého potřebné pro správné pochopení látky) a uzavřít modlitbu, třeba Otčenášem. Můžete to zkusit taky, děti jsou na to zvyklé. 

 

Přece jenom pár slov o zpovědi

Co je ale důležité a co si můžeme přeci jenom říci hned, je to, že zpovědi se nikdo nemusí bát. Proč? Protože Bůh nás přece má moc rád a protože chce tím, že nám odpouští, uzdravovat naši duši ze hříchu. Když nás chce někdo uzdravit, tak toho se přece bát nemusíme, že?

Já vím, že občas se někdo bojí třeba zubaře. Ale i ten zubař se přece snaží, abychom měli co nejzdravější zuby, viďte?  

 

Pár vět opakování

Už jsme s dětmi hovořili o hříchu, když jsme probírali Desatero. Ve 3. lekci jsme si četli, že hřích je vědomé a dobrovolné porušení Božího zákona. To je sice pravda, ale někomu – a zvlášť dětem - to může znít hodně nesrozumitelně.

Proto je moc důležité připomenout si dvě nejdůležitější přikázání, která nám přikazují milovat Boha a bližního (toho stejně jako sami sebe). Vidíme, že hřích je nedostatek lásky. Hřešíme tehdy, když jsme ve svých myšlenkách, slovech nebo skutcích projevili nedostatek lásky. Ať už tím, co jsme udělali nebo neudělali. (A my dospělí si po pravdě přiznejme, že s nám to stává denně.). Hřešíme tehdy, když jsme neudělali, neřekli nebo nemysleli to nejlepší, co jsme v dané situaci mohli.

 

Příklad

Hřích tedy není především porušením nějakých pravidel, ale především nedostatkem lásky. Dejme tomu nějaký Pepík Novák měl domluveno, že pojede na víkend k babičce. Jenže v pátek odpoledne, potom co přišel ze školy, mu nebylo dobře a večer měl horečku 38 ̊C. Kdyby přesto k babičce chtěl jet, protože to slíbil, tak by mu určitě táta, máma i babička řekli, ať má rozum, nikam nejezdí a zůstane doma v posteli. Stejně tak, když má někdo 38 ̊C, tak by mu Ježíš řekl, ať nechodí v neděli do kostela, aby se mu nepřitížilo a třeba ještě nenakazil druhé lidi. Nejít s horečkou v neděli do kostela není hřích, protože to není projev nedostatku lásky k Bohu.

Když ale někdo nějaký pokřtěný katolík ví, že ho má Bůh rád, a přesto nejde v neděli do kostela, ačkoliv by mohl, a místo toho hraje doma počítačové hry, tak to hřích je, protože to je nedostatek lásky k Bohu.

 

19. Lekce učebnice

Devatenáctá lekce si všímá postní doby (tu už máme za námi) a Velikonoc. Velikonoce do jisté míry stále ještě můžeme prožívat, poněvadž doba velikonoční trvá 50 dnů. Začíná nedělí Zmrtvýchvstání Páně neboli lidově Hodem Božím velikonočním a končí slavností Seslání Ducha svatého neboli lidově Hodem Božím svatodušním.

 

Práce s učebnicí

V učebnici máme vyobrazeny dva kříže: jeden na straně 46, ten nám zachycuje půst a Velký pátek. Do kříže na straně 47 se nám malíř snažil vyjádřit Velikonoční neděli, kdy Pán Ježíš vstal z mrtvých. Obojí – Velký pátek a Neděle Zmrtvýchvstání Páně (Velikonoční neděle) patří k sobě. Hřích je hrozná věc, a čím více ho je, tím více vede ke smrti. Bůh nás ale miluje a jeho láska, která nás chce uzdravit odpuštěním je silnější nejenom než hřích, ale i silnější než smrt.

Rodiče ať si prosím spolu s dětmi přečtou text v učebnici a pak ať se zamyslí nad křížem jako znamením utrpení na straně jedné a nad křížem (a třeba i prázdným hrobem) jako znamením radosti ze vzkříšení na straně druhé. Co si z toho děti zapamatují?

 

Práce s pracovním listem

Na první straně si s dětmi prosím prohlížejte pracovní list a (třeba formou rozhovoru s rodiči) popisují, co vidí.

Odkud Pán Ježíš přichází? Ze soudu u Piláta, ze dvora vládní budovy, kde byl odsouzen (ačkoliv byl úplně nevinný), zbičován a korunován trním.

Kam jde Ježíš? Křížovou cestou na Golgotu, na kříž, ke smrti a ke hrobu, ale také ke vzkříšení a domů k nebeskému Otci. Skutečnost vzkříšení mohou děti vyznačit třeba tak, že plochu vpravo od postavy vymalují žlutě – žlutá jako barva záře zmrtvýchvstání, radosti, nebe.

Kříž, přestože v případě Ježíše je na jeho konci zmrtvýchvstání, je velmi tvrdý a hrozně těžký. Proč? Co způsobuje, že Ježíšův kříž je tak těžký? Je to hřích. Žádný člověk není bez hříchu, kromě Pána Ježíše a jeho maminky. Hříchem způsobuje bolest druhým, sobě, Bohu. Děti mohou vyjmenovat příklady.

Pán Ježíš vzal naše hříchy na sebe. Děti napíší nad kříž hříchy, které způsobují, že Ježíšův kříž je tak těžký (kdo by nevěděl, tak třeba: hádky, neposlušnost, lhaní, neochota pomoci, rvačky (takové to kamarádské „praní se v dobrém“, „ze sportu“, hřích pochopitelně není, hříchem je rvačka, ve které někdo druhého napadne s cílem ho ponížit, ublížit mu), závist, posmívání apod…)  

 

Druhý obrázek – prohloubení tématu

Šimon z Kyrény pomohl Pánu Ježíši nést kříž. Takovým Šimonem může být každý z nás. Nechte děti přemýšlet, jak Kristu nadlehčit kříž, jak mu ho pomoci nést.

Děti jmenují příklady lásky k Bohu a k bližnímu a vepisují je pod kříž (příklady: modlitba ((jako naše odpověď na Boží lásku)), pomoc druhým, nevztekat se, nenadávat; bylo by moc hezké, kdyby některé z dětí přišlo i na půst ((jako naše zamyšlení se nad sebou a snaha se s Boží pomocí polepšit)) a na četbu Bible, hlavně evangelií (díky tomu více poznáváme Boží lásku a to nám pomáhá očišťovat naše srdce)).

V závěru hodiny jsem Pánu Bohu krátce poděkoval a společně s dětmi jsme se pomodlili modlitbu Zdrávas Maria. Děti jsou na to zvyklé, můžete to s nimi zkusit taky.

Ke stažení: 

Buh_k_nam_prichazi_19_lekce.pdf

Buh_k_nam_prichazi_L19_PLs1.pdf

Buh_k_nam_prichazi_L19_PLs2.pdf

 

Náboženství 3

17. lekce „Bůh k nám přichází“ - týden od 20.dubna

 

Milí rodiče, dnes budeme pokračovat další, tentokrát 17. lekcí z učebnice. Na začátku hodiny jsme se s dětmi modlili. Nejprve jsme vlastními slovy Bohu poděkovali, poprosili ho (mimo jiné také o dary Ducha svatého potřebné pro správné pochopení látky) a uzavřeli jsme modlitbu Otčenášem. Můžete to zkusit taky, děti jsou na to zvyklé.

 

Opakování

Na začátek můžeme zopakovat to, co se probíralo minule. První otázkou je to, co nám ukazuje příběh o marnotratném synu? (Ukazuje nám, jak je Bůh dobrý a milosrdný).

Koho představuje otec z příběhu a koho syn? (Tak základní možnost je, že otec představuje Boha a syn každého z nás, ale protože je to podobenství, je to otevřené více výkladům, a proto můžete sami nebo s dětmi přijít i na jiné logické možnosti… ).

Kdy nám Bůh odpouští? (Vždycky, když hříchu litujeme a chceme se polepšit.)

Co když nějaký hřích děláme stále znovu? Můžeme k Bohu znovu přijít? Nemusíme se bát? (K Bohu můžeme přicházet neustále. On zná naše slabosti a má nás moc rád.)

Nová látka

Pro začátek můžeme dětem ukázat mapu (třeba i s kompasem) nebo navigaci a pokusit se vysvětlit, jak je dobré znát nejen cíl cesty, ale i kudy se do něj nejlépe dostat (navigace nám může ukázat, kde je dopravní omezení, jdeme-li na pěší výlet, většinou se asi vyhneme bažinám (ty najdeme v mapě třeba nad Matějovským rybníkem nebo nad Velkým Dářkem), orientační běžci mají v mapách zakreslen zvlášť i mladý hustý les (přes ten se špatně běží a orientuje a ztráci se čas, proto je rychlejší ho oběhnout oklikou).

Navázat pak můžeme tím, že když jdeme životem a chceme být šťastní, potřebujeme se také něčím řídit, potřebujeme nějakou navigaci nebo mapu. Jinak by se mohlo stát, že do cíle nedojdeme vůbec nebo půjdeme velkými a těžko schůdnými oklikami. Bůh nás má rád a proto nám v hledání té správné cesty pomáhá. Především nám pomáhá Božím slovem, Biblí. Z ní jsme letos v dětmi probírali jednu hodně důležitou část, a to přikázání Desatera. K nim můžeme přiřadit ještě další dvě přikázání, o kterých Pán Ježíš řekl, že jsou vůbec nejdůležitější: Milovat Boha celým srdcem a milovat bližního svého jako sebe sama. Přikázání nám říkají, co máme (aco nemáme) dělat, abychom byli šťastní už tady na zemi a přišli do Božího království. Jenže někdy je pro nás stejně těžké se rozhodnout. Proto nám Bůh vložil do srdce svůj hlas, kterému říkáme SVĚDOMÍ. Svědomí nás povzbuzuje, když chceme dělat to, co je dobré, a varuje, když chceme dělat něco, co je špatné. Je to takový „kompas“ našeho chování.

(Pokud se některé zvídavé dítě zeptá, zda se naše svědomí může mýlit, tak samozřejmě ano, a proto je povinností každého člověka celý život své svědomí vychovávat nebo chcete-li „cvičit“, aby bylo správnější a mýlilo se méně. V rámci této výchovy svého svědomí bychom měli usilovně hledat pravdu a dobro, zpytovat pravidelně své svědomí. Pro správné svědomí je velmi důležitá znalost Krista a Bible, zvláště pak znalost evangelia, a také znalost učení církve, ve kterém se evangelium promítá do poměrů dnešního světa. To, co ve třetí třídě probíráme s dětmi, určitě není cílem výchovy jejich svědomí, ale pouze (!!!) jednou z ranných etap.)

 

Práce s učebnicí

Jeden příběh je o tom, jak člověka jeho svědomí chválí, když ho poslechneme, a jak z toho má člověk radost. Druhý je opačný. Zkusme si s dětmi pohovořit o tom, jestli si už v sobě povšimly hlasu svědomí. Zažily už někdy, že je svědomí chválilo, nebo napomínalo? Poznají, ke kterým přikázáním by se mohly příběhy v učebnici vztahovat? Jak by mohlo děvče v příběhu všechno napravit? Nechme děti, ať navrhují řešení.

 

Pracovní list

S dětmi jsme na konci hodiny, po skončení práce s textem z učebnice, pracovali s pracovním listem. Tajenka v horní polovině listu správně zní (ale na to snadno přijdete): Poznáváním Boha a jeho přikázání.

Kdo nám všechno pomáhá s výchovou svědomí (dolní polovina listu), to děti z větší části snad také zvládnou (evangelia, rodiče, kněží, učitelé, dobří lidé, Desatero).

Závěr

V závěru hodiny jsem Pánu Bohu krátce poděkoval a společně s dětmi jsme se pomodlili modlitbu Zdrávas Maria. Děti jsou na to zvyklé, můžete to s nimi zkusit taky.

Ke stažení

  1. Bůh k nám přichází - lekce
  2. Bůh k nám přichází - PL