Horní menu

Drobečková navigace

Úvod > Škola > IV. třída > Náboženství 4

Zadání domácí práce pro 4. a 5. ročník – týden od 22. června

 

Jedenáctá lekce

 

Milí rodiče a žáci, dnes z Youcatu navážeme tématem vzkříšení těla probereme otázky č.60 až 62. Na začátek určitě nezapomeňme opět poprosit o pomoc Ducha svatého.

 

Nebe jako překrásný Boží dar – společenství čisté lásky

Bůh nabízí nebe všem. Nebe naší víry je tam, kde je Bůh. Být s Bohem, to je nebe, ve které věříme. A je to něco nekonečně krásného, radostného a dobrého. Svatý Pavel to vyjádřil ve druhé kapitole prvního listu Korintským těmito krásnými slovy: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslel, co všechno (krásného) připravil Bůh těm, kdo ho milují“.

Ale aby tam mohl člověk být, musí být nejprve „čistý od hříchů“. Proč? Protože pokud čistý od hříchů není, tak je v něm ještě pýcha, která se brání tomu, aby přijímala dary a hlavně nebe. Pokud člověk sice v okamžiku smrti o nebe stojí, ale ještě není „čistý od hříchů“, musí se od těchto hříchů očistit, jak se to píše také v otázce 61.    

 

Přeji vám všem krásné, požehnané prázdniny

 

 

Zadání domácí práce pro 4. a 5. ročník – týden od 15. června

 

Desátá lekce

 

Milí rodiče a žáci, dnes z Youcatu navážeme tématem vzkříšení těla probereme otázky č.58 až 59. Na začátek určitě nezapomeňme opět poprosit právě Ducha svatého.

 

Nebe jako Boží dar

Nebe naší víry není nad našimi hlavami. Nebe naší víry je tam, kde je Bůh. Být s Bohem, to je nebe, ve které věříme. A je to něco nekonečně krásného, radostného a dobrého.

Bůh nabízí nebe všem. Ale aby tam mohl člověk být, musí být nejprve „čistý od hříchů“. Proč? Protože pokud čistý od hříchů není, tak je v něm ještě pýcha, která se brání tomu, aby přijímala dary a hlavně nebe.  

 

Vzkříšení těla je Boží dar

Vzkříšení těla není něco, co by nějak vyplývalo z přírodních zákonů, jakože když třeba nějaký předmět držíme a pustíme, tak vlivem gravitace vždy padá na zem. Vzkříšení těla je dar, který Bůh chce dát všem, kteří budou v nebi.

Když Ježíš vstal z mrtvých, byly jeho tělo proměněno, říkáme oslaveno. To tělo je nesmrtelné, nic ho netrápí a neomezuje. A s tímto proměněným, oslaveným tělem vstoupil do nebe k Bohu otci. A jak každou neděli vyznáváme, věříme, že jednou, na konci časů přijde. A podobné, oslavené tělo dá i těm, kdo jsou v nebi.  

 

 

 

 

Zadání domácí práce pro 4. a 5. ročník – týden od 8. června

 

Devátá lekce

 

Milí rodiče a žáci, dnes budeme z Youcatu pokračovat v tématu hřích, probereme otázky č.55 až 57. Na začátek určitě nezapomeňme opět poprosit právě Ducha svatého o pomoc pro dobré pochopení toho, co je hřích. Vždyť právě Duch svatý nás napomíná, abych nehřešili a chce nás vést cestou dobra a lásky, cestou přátelství s Bohem prostřednictvím Ježíše Krista..    

 

Hřích jako zeď

Hřích bývá někdy popisován jako sobecké zahledění se jenom do sebe. Člověk dělá to, co se mu zdá pro něj samotného právě teď nejlepší a na nikoho jiného a na nic jiného nebere ohled. Takovým sobeckým jednáním jako bychom stavěli zeď mezi sebe a druhé lidi, kterým svým sobectvím ubližujeme. Stejně tak ale tím stavíme zeď mezi sebe a Boha. Na obrázku v učebnici pod otázkou 56 vidíme vzteklého Matěje, jak svým hříchem staví zeď mezi sebe a Ježíše. To je docela názorné vysvětlení toho, jaké má hřích důsledky.

Hříchem ale ubližujeme také sami sobě. Hřích je takovou „rakovinou duše“, kterou je třeba léčit lítostí a odpuštěním, jinak může v naší duši růst víc a víc, až by nás mohl úplně zabít.

 

Odpuštění

Na obrázku na straně 57 vidíme, jak Ježíš léčí Matějův hřích. Matěj hříchu lituje, Pán Ježíš mu odpouští, docela velká část Matějovy zdi sobectví je zbořena. Ne ale celá, něco ze zdi tam zůstalo, Matěj sice litoval, ale nejspíš jen tak „napůl“, jak se nám často stává. Přesto k němu Pán Ježíš přichází a odpouští mu a raduje se z toho, že s ním Matěj zase chce mluvit a být s ním.    

 

Hřích je vždycky projevem nedostatku lásky

Hříchu se dopouštíme tehdy, když bychom mohli jednat lépe, laskavěji, ale jednáme jinak, to znamená méně laskavě. Něco dobrého v našem jednání schází. Když se ptáme, jestli nějaké jednání je nebo není hřích, tak tedy nejde jenom o to, co ten člověk dělá nebo nedělá, ale hlavně o to, jestli má lepší možnost, jestli může jednat lépe. Mimochodem odpovědět na tuto otázku často vůbec nemusí být jednoduché.

Stejné jednání proto podle okolností někdy je hřích a jindy ne. Vysvětlit si to můžeme na jednoduchém příkladě.

Když někdo nejde v neděli do kostela, protože má horečku, tak to hřích není. Takový nemocný člověk s horečkou totiž nemá lepší možnost, než zůstat doma a ležet v posteli.

Když ale někdo nejde v neděli do kostela, ačkoliv ví, že ho Bůh má rád a Ježíš za něj zemřel na kříži a přesto nejde, protože je líný a chce si raději hrát na počítači hry, tak jakoby říkal: „pro mne je počítač důležitější než ty, bože. A že za mne zemřel Ježíš na kříži, to nechci slyšet.“

Tak to už hřích je a dokonce docela velký. Bůh ho přece má rád, a ten člověk se k Bohu a jeho lásce otáčí zády. Staví svým postojem zeď mezi sebe a Boha, podobně jako Matěj na prvním obrázku.

 

Zadání domácí práce pro 4. a 5. ročník – týden od 1. června

 

Osmá lekce

 

Milí rodiče a žáci, dnes budeme z Youcatu pokračovat v tématu církev, probereme otázky č.53 a 54. Na začátek určitě nezapomeňme opět poprosit právě Ducha svatého o pomoc pro dobré pochopení toho, co je církev. Vždyť vznik církve byl dovršen právě tehdy, když na apoštoly sestoupil Duch svatý.    

 

Církev jako Kristovo tajemné (mystické) tělo

To, že jak se píše v otázce č. 53, pokřtění patří ke Kristu jako části těla k hlavě, to je velké tajemství naší víry.

Abychom byli skutečně živou součástí Kristova těla, církve, k tomu je potřeba také to, abychom udržovali vztah s Kristem, ale také vztah s ostatními věřícími. Jedním z prostředků udržování těchto vztahů je také časté svaté přijímání a samozřejmě účast na mši svaté. Když věřící přijímají ve svatém přijímání eucharistické tělo Kristovo, tak se tím zároveň buduje a obnovuje tajemné tělo Kristovo, to je církev. Samozřejmě bychom také měli i sami oslovovat Boha v modlitbě, zajímat se o Bibli (to platí zvláště pro starší děti a dospělé), zpytovat svědomí, zda žijeme podle Ježíšem a apoštoly předaného evangelia a přistupovat i k dalším svátostem, zvláště ke svátosti smíření (zpovědi).

 

Svatost jako všeobecné povolání všech věřících

Všichni bychom se měli stát svatými a to co nejdříve. Bůh nás všechny bez výjimky stvořil také proto, abychom se stali svatými.

Zdá se vám to divné? Ale kdepak. Všichni lidé by (snad) chtěli do nebe. Těžko bychom našli někoho, kdo by chtěl do pekla (leda snad někdo, kdo vůbec nerozumí tomu, co to nebe a peklo jsou). Jenže v nebi kromě Boha a andělů jsou jenom svatí. Ti, kdo zemřeli a stojí o nebe jako Boží dar, ale ještě nejsou svatí, se musejí stávat svatými v očistci. Snažme se s pomocí Boží být Bohu co nejblíže už tady a teď na zemi a tak se budeme stávat Bohu podobnými, to znamená svatými. Hovořme s Bohem už tady a teď, berme vážně, co nám Bůh říká. Nečekejme s modlitbou na někdy.

Kdo si myslí, že být svatý je nuda, tak ať se na mne nezlobí, ale vůbec neví, co to znamená být svatý.

 

 

Nepovinné poznámky navíc pro ty, kdo mají víc času

Církev jako putující Boží lid

V textu v zápatí (nejdolejší část strany drobným písmem) stran 92 a 93 se píše o církvi jako o putujícím Božím lidu. Je to hezké přirovnání. Zvlášť bych chtěl podtrhnout jednu věc, která se tam píše: „ve středu církve žije Bůh“. Ve středu církve tedy ani pan farář nebo pan biskup, dokonce ani nikdo z apoštolů, ale sám Bůh. Tento obraz je, myslím, docela výstižný v tom, že různí lidé jsou různě blízko či daleko od Boha, nejsou na tom všichni stejně. Záleží nejen na tom, zda jsou či nejsou pokřtěni, ale hlavně na tom, zda a jak moc milují Boha a lidi. Což je zase dáno hlavně tím, jakým duchovním životem žijí (hlavně jestli a jak se modlí).

 

Církev jako nevěsta Kristova

Ve mši svaté kněz krátce před svatým příjmením ukazuje věřícím eucharistické tělo Kristovo a říká: „Hle beránek Boží, ten který na sebe vzal hříchy světa. Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“ To slovo „večeře“ se nám do českého misálu (to je ta kniha, ze které čte kněz při mši svaté) dostalo překladem z jeho latinského originálu.

Když bychom se ale podívali do poslední knihy Bible, do knihy Zjevení, do devátého verše její devatenácté kapitoly, tak tam najdeme slova, která anděl řekl Janovi, a která znějí přesně takto: „Zapiš to: Blaze těm, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině.“

Dospělým, pokud mají čas, pak doporučuji přečíst si i pár předchozích veršů (Zj 19,6-9).

 

Církev jako vinný keř

Na začátku patnácté kapitoly evangelia podle Jana najdeme krásné přirovnání církve k vinnému keři. Pán Ježíš je jako kmen tohoto keře, a my věřící jsme jako větve. Abychom byli živí a přinášeli ovoce, musíme být spojeni s Ježíšem, bez něj usycháme. Máte-li čas, doporučuji zvláště dospělým k přečtení.

 

 

Zadání domácí práce pro 4. a 5. ročník – týden od 25. května

 

Sedmá lekce

 

Milí rodiče a děti, dnes probereme z Youcatu otázky č.50 až 52. Tématem těchto otázek je církev. Na začátek určitě nezapomeňme opět poprosit právě Ducha svatého o pomoc pro dobré pochopení toho, co je církev. Vždyť vznik církve byl dovršen právě tehdy, když na apoštoly sestoupil Duch svatý.    

 

Církev jako shromáždění Pánovo

Samo české slovo „církev“ vzniklo z druhé poloviny řeckého výrazu ekklésia kyriaké neboli shromáždění Pánovo. Podobné je to i v řadě jiných jazyků, kde navíc stejné slovo označuje také kostel – tedy místo, kde se křesťané shromažďují. Církev se tedy soustřeďuje, shromažďuje okolo Pána Ježíše a podle jeho výzvy: to konejte na moji památku.

 

Jak vznikla církev

Na začátku bylo něco, co bychom snad mohli nazvat vzdálená nebo dlouhodobá příprava. Bůh nejprve kázáním mnoha proroků připravoval na to, že se mezi nimi objeví Boží syn. Posledním a největším z proroků, kteří lidi na Ježíšův příchod připravovali, byl Jan Křtitel.

Pak nastala bližší příprava, už bezprostřednější. Sám Pán Ježíš si potom vybral apoštoly. Sám je připravoval tím, že hlásal Boží království nejenom slovy, ale i tím, co dělal. Po Ježíšově zmrtvýchvstání a nanebevstoupení pak Bůh poslal apoštolům Ducha svatého. A teprve tehdy je vznik církve dovršen. Teprve tehdy začínají apoštolové hlásat evangelium.

 

Co to znamená chodit do kostela?

Kostel je pro křesťana místem, kde se setkává. Místem, kde, jak učeně říkají dospělí, tvoří společenství. Kostel je místem setkání jak s Bohem, tak s ostatními věřícími. Normální je se do kostela těšit – právě proto, že je to místo setkání. Místo setkání s Ježíšem, který je Bůh i člověk, náš Pán i Spasitel neboli Zachránce. Bůh nás má moc rád, což se nám krásně ukazuje právě na tom, co všechno pro nás udělal Ježíš. Proto je normální chodit do kostela rád na setkání s Bohem, který nás má moc rád.

 

Zadání domácí práce pro 4. a 5. ročník – týden od 18. května

 

Šestá lekce

 

Milí rodiče a děti, dnes probereme z Youcatu otázky č.47 až 49. Tématem těchto otázek je sám Bůh, přesněji řečeno třetí božská Duch svatý. Na začátek určitě nezapomeňme poprosit právě Ducha svatého o pomoc pro dobré pochopení toho, kdo je On a třeba taky o radost z modlitby.

 

Jak Duch svatý působí?

Ačkoliv o jednotlivých božských osobách můžeme naplno mluvit až v Novém zákoně, zajímavé postřehy najdeme už ve Starém zákoně. Kdo byste měli více času: hodně se o Duchu svatém píše ve Skutcích apoštolů. 

 

Duch jako oheň

Kromě toho, co se dočtete v Youcatu v otázkách č.47 až 49 a ve spodní části stránek pod nimi, bych vás rád upozornil na mimořádně silný okamžik Starého zákona.

Je to chvíle, kdy Bůh oslovuje Mojžíše z hořícího keře. Z keře, který sice hoří, ale plameny keři nijak neublíží. Keř není spalován, nestává se popelem, zůstává keřem. Jeden z možných výkladů je to, že Duch svatý nás plamenem své přítomnosti očišťuje a přetváří, aniž by nám nějak ublížil (aniž by nás spálil). Jestli Duch svatý na nás něco spálí, tak leda naše ostny hříchu, kterými bodáme a zraňujeme druhé. Duch svatý působí velmi jemně.

 

Co Duch svatý dělá?

Duch svatý se nám především daruje. Ducha svatého jsme dostali ve křtu. Ale jeho zvláštní dary dostáváme i v dalších svátostech.

Duch svatý nás vede k rozhovoru s Bohem: k modlitbě a četbě Bible, k radostné účasti na tom, čemu učeně říkáme liturgie (tedy hlavně na mši sv.), k tomu, že nás zajímají svědectví a život svatých.

Duch svatý také provádí církev dějinami a učí nás, jak v proměnách doby žít podle evangelia. Vede nás k tomu, že nás zajímá církevní tradice a učení církve.

 

 

Duch svatý také inspiroval svatopisce

Kromě toho, co se píše v Youcatu se možná hodí připomenout také to, že Duch svatý „mluvil ústy proroků“, což znamená, že nejen povzbuzoval proroky, aby řekli vhodné slovo, ale hlavně že inspiroval svatopisce, tzn. autory Písma svatého neboli Bible. Tuto inspiraci (doslova „vdechnutí“ nebo volněji vnuknutí) si ale určitě nemůžeme představovat jako nějaký diktát ve škole.

Duch svatý spíše vnuknul svatopiscům pár základních myšlenek a oni tyto myšlenky velmi svobodně ztvárnili do knih, které si později mezi věřícími získaly velkou úctu a staly se součástí Bible.

 

K zamyšlení pro dospělé

Když Starý zákon nějak naznačuje působení Ducha svatého, používá hebrejský výraz „ruah“, který znamená zároveň dech i vítr. Původně to bylo také označení prostoru „mezi nebem a zemí“, prostor, ve kterém se člověk pohybuje a dýchá. Jak píše svatý Pavel: V Bohu „žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28). Duch svatý – podobně jako Ježíš se svým křížem – je naším mostem mezi nebem a zemí. Snad bychom to s velkou dávkou přibližnosti mohli přirovnat tak: Ježíšův kříž a zmrtvýchvstání jsou jako dva trámy položené přes propast, kterou jsme mezi sebou a Bohem vyhloubili hříchem. A Duch svatý nám tam na ty trámy Ježíšovy smrti na kříži a zmrtvýchvstání klade prkna, po kterých můžeme přecházet k Bohu.

Řečeno ještě jinak. Abychom mohli bez obav přistoupit k Bohu a svědčit druhým o Božím milosrdenství, potřebovali jsme, aby Ježíš z lásky k nám zemřel na kříži, třetího dne vstal z mrtvých a navíc k tomu potřebujeme pomoc Ducha svatého, abychom uvěřili a aby nám jednak „docvaklo“, co to pro nás znamená a jednak abychom s radostí vstoupili do hlubšího a přátelského vztahu k Bohu.        

 

  

 

Zadání domácí práce pro 4. a 5. ročník – týden od 11. května

 Milí rodiče (a děti), dnes probereme z Youcatu otázky č.44 až 46. Všimneme si další skutečnosti, které vyznáváme ve vyznání víry, a sice toho, že Pán Ježíš znovu přijde na zem soudit živé i mrtvé.

 

Náš původ a cíl je v Bohu

Věříme, že Bůh stvořil a stále tvoří celý svět. Stvořil i nás. To, že jsme Bohem stvořeni, nijak neodporuje faktu, že s Ním na vzniku našeho života „spolupracovali“ naši rodiče.

Svět je sice stvořený Bohem, ale zároveň nějak narušený hříchem. A my věříme, že jednou – a naprosto nevíme kdy - přijde Pán Ježíš na tento svět znovu. Už ne jako bezbranné miminko. Ale jako svrchovaný Vševládce – jako Pán Vesmíru. Přijde a přemůže všechno zlo. Svět v dosavadní podobě „skončí“ – proto se tomuto Ježíšovu příchodu někdy říká „konec světa“.

Spíše však půjde o proměnění světa. Budou „nová nebesa a nová země“ ve kterých už nebude vůbec nic zlého (ani smrt), vše bude dobré a krásné. Z vlastní zkušenosti víme, že zlo bývá někdy docela „houževnaté“, že se hned tak nevzdá. Ježíš už zlo přemohl, vzhledem k naší svobodě ale zlo ve světě v určité míře přetrvává. Jednou, při svém druhém příchodu, ale Pán Ježíš zlo ze světa definitivně a zcela vymaže.

Boží slovo nám zjevuje, neboli odhaluje, jaký je Bůh a jací jsme my (hlavně ve vztahu k Němu). To platí pro Boží slovo psané – Bibli. Stejně tak to platí pro Slovo vtělené: Ježíše Krista. Až tedy přijde na zem podruhé, odhalí ve slově svého soudu, jak to v našich životech bylo doopravdy. Odhalí to, co nám unikalo, co jsme netušili i to, co jsme třeba skrývali před druhými i sami před sebou. Dozvíme se „plnou pravdu“ o svých životech. Dozvíme se i to, co je skryto v hlubině našeho srdce. Ale především: Ježíš „obnoví ráj“ – ta nová nebesa a nová země, o kterých se píše úplně na konci Bible a která nastanou při jeho druhém příchodu, jsou něco nadpozemsky krásného. Boží soud má lidem především pomoci, aby dokonale litovali vlastních hříchů, a tak aby je Bůh mohl úplně očistit svým odpuštěním od zla a oni mohli za Ním do ráje.

Tento „obnovený ráj“ bude pochopitelně také Božím darem. A je možné, že někteří lidé budou mít zlem natolik zkažené srdce, že ho nejenom odmítnou, ale dokonce se pokusí proti Pánu Ježíši a věřícím bojovat. Nemají ale žádnou šanci na vítězství.

 

Jenom pro rodiče: kniha Zjevení - pozor na doslovné chápání

Na první pohled by se nám mohlo zdát, že o Ježíšově druhém příchodu na zem a posledním soudu mluví velmi barvitě, přesně (a podrobně) poslední kniha Bible, kniha Zjevení. A to od svojí 4. kapitoly až do konce. Některé skupiny křesťanů se to v minulosti domnívaly a byl to těžký omyl. Kniha Zjevení zcela určitě není přesným popisem bojů dobra a zla před koncem světa. Na správné porozumění je kniha Zjevení asi jednoznačně nejtěžší knihou celého Nového zákona. Přesto ale o Ježíšově druhém příchodu říká mnoho důležitého.

Její autor, Jan, se zřejmě především snaží věřící z církevních obcí, pro které knihu píše, odradit od přílišného přizpůsobování se světu. Toto přizpůsobování se znamenalo, že začali (velmi nenápadně) opouštět radostnou zvěst evangelia. Tomu by nasvědčovaly i dopisy biskupům v prvních třech kapitolách knihy. Máme zůstat evangeliu a tím i Ježíšovi věrní, i když nás okolní svět tak či onak tlačí k opaku.

Křesťané, kteří přišli na nedělní mši v době, kdy hrozilo, že za měsíc nebo dva už nebude nikdo, kdo by v jejich městě přišel na mši kvůli začínajícímu krvavému pronásledování církve (anebo třeba v jiných dobách kvůli blížícímu se moru), velice potřebovali slyšet, že Beránek, který za ně zemřel na kříži, je Pánem dějin, a že když mu zůstanou věrní, bude nakonec všechno dobré a budou se nakonec radovat na jeho nebeské svatbě. Že zlo, ať už v podobě lidské zloby nebo přírodních pohrom, nemá poslední slovo. Poslední slovo má vítězný Beránek, Ježíš Kristus, který je milosrdenství samo. Beránek, který nám nakonec setře každou slzu z očí. To nám hlavně chce říci Jan, autor knihy Zjevení.

 

 

Zadání domácí práce pro 4. a 5. ročník – týden od 4. května

Milí rodiče (a děti), dnes probereme z Youcatu otázky č.42 a 43. Všimneme si další skutečnosti, které vyznáváme ve vyznání víry, a sice toho, že Pán Ježíš vstoupil na nebesa.

 

Nebesa nejsou totéž co nebe nad hlavou

Nebesa nebo chcete-li nebe, do kterého vstoupil po svém zmrtvýchvstání Ježíš, a kam už byla podle katolické víry s tělem i duší vzata také jeho maminka, Panna Maria, nejsou to stejné, jako nebe, které vidíme nad našimi hlavami. Ani to není něco „o pár kilometrů výš nad nebem“. Nebe, kam vstoupil Ježíš, je místo, kde je Bůh. Je to místo mimo náš vesmír, místo, kde není čas, ale je tam Bůh a proto je tam veliká, přímo nekonečná radost a není tam nic, co by tu radost kazilo. Je tam trojjediný Bůh, a to znamená taky nekonečná láska, společenství a radost a pokoj a štěstí.

Je to něco velmi krásného, nekonečně krásného a když o tom lidé chtěli mluvit, tak hledali něco, k čemu by tu krásu přirovnali. A tak tu nekonečnou krásu nazvali nebe, protože to nebe, které vídáme nad našimi hlavami, bývá většinou krásné (viz výraz „modré z nebe“). To nebe, kde je Bůh a kam se vrátil Ježíš jako Boží syn k Otci, je ale krásné mnohem a mnohem víc než to nebe nad hlavami a je krásné pořád.    

 

Nanebevstoupení je návrat Syna k Otci

Lidé se hříchem Bohu odcizili. Začali před Bohem utíkat, nechtěli ho slyšet, dokonce se ho báli. Byli jsme jako ovečky ztracené v poušti, kde nám hrozí smrt žízní a hladem. Bůh nás ale miluje a proto, aby nás zachránil, přišel k nám na zem Boží syn. A přišel velmi jemně a nenápadně. Nejprve za Pannou Marií, ze které – po jejím souhlasu – přijal lidské tělo. Tím, že tu v lidském těle žil náš život a podobal se nám úplně ve všem – kromě hříchu – nám ukázal, jak moc Bohu na nás záleží. A že i to lidské tělo je něco, co Bůh stvořil jako dobré.

(Doplňující poznámka jenom pro rodiče: Některá nekřesťanská náboženství v době na přelomu letopočtu i dnes si představují lidské tělo jako něco špatného, jako nějaký balvan pro duši. To ale není židovský ani křesťanský pohled.)

A vrcholným projevem lásky Ježíše i celé Boží trojice bylo to, že Ježíš pro naši záchranu, pro to, aby nám otevřel dveře do nebe, proto, abychom znovu uvěřili v Boží lásku, zemřel na kříži. Otevřel nám svým křížem a odpuštěním nebe. Když pak o velikonoční neděli vstal z mrtvých, pobýval ještě čtyřicet dnů mezi svými učedníky. Bylo to proto, aby si zvykli, že vstal z mrtvých, aby „do hloubky“ udělali tuto zkušenost a připravili se na seslání Ducha svatého. No: a pak odešel domů k Otci – my tomu říkáme, že vstoupil na nebesa.

 

Ježíš je v nebi s oslaveným tělem a usedá na královský trůn

Už tehdy, když Ježíš vstal z mrtvých, bylo jeho tělo v ten okamžik proměněno, říkáme oslaveno. Už nepodléhá nám známým přírodním zákonům. Nestárne, nepotřebuje jíst, spát apod. Je to něco úžasného a skvělého: jako všechno co je u Boha v nebi.

Někdo možná namítnete: v úvodu Skutků apoštolů, hned ve čtvrtém verši, čteme, že Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání s apoštoly jedl. Ve Skutcích apoštolů ve verši 10,41 čteme, že s apoštoly jedl a pil. Ano, to je pravda. To ale nedělal proto, že by jeho oslavené tělo potřebovalo doplnit energii. Dělal to nejspíše proto, aby si s ním apoštolové odvážili uvolněně mluvit, aby dokázali překonat ostych a možná až šok ze zmrtvýchvstání. Ježíš úžasné vlastnosti svého oslaveného těla i svoji moc Božího syna po zmrtvýchvstání před apoštoly spíše skrýval.

Jinak by tím jeho oslaveným tělem apoštolové nejspíš byli natolik uchváceni, že by se s nimi vůbec nedalo rozumně mluvit a chtěli by, aby se hned postavil do čela boje proti Římanům.

V okamžiku nanebevstoupení Pán Ježíš:

  1. přestává skrývat svoji slávu před apoštoly
  2. ujímá se jako Mesiáš neboli Kristus královské vlády (dělá to úplně jinak, než si to apoštolové představovali)

Nanebevstoupení podobně jako Velikonoce, Vánoce nebo Letnice je událostí dějin spásy. Tyto události nejenže se jako historické kdysi staly, ale rovněž je pro nás velmi potřebné, abychom se my sami do nich „ponořili“, abychom si je zažili, aby se staly součástí našeho života.  

 

Úkol pro děti:

Vezměte si prosím kalendář a dejte mi vědět na e-mail sedlak.zdenek@dihk.cz nebo jinak, na kdy v letošním roce připadá slavnost Nanebevstoupení Páně. To znamená, kdy slavíme Ježíšovo nanebevstoupení. Jak se můžeme dočíst i v Youcatu, je to čtyřicátý den po Velikonoční neděli. Ta Velikonoční neděle se počítá jako první den, takže čtyřicátý den je čtvrtek. Kolikátého to je?

 

Biblické úryvky pro rozšíření (jako námět rodičům)

Milí rodiče, pokud budete mít čas a chuť, k tématu se vztahují také úryvky Sk 1,1-11, Jan 14,2 a 20,17, Mk 16,19. Můžete se na ně podívat. (Sk = Skutky apoštolů, Jan = evangelium podle Jana, Mk = evangelium podle Marka).

 

Zadání domácí práce pro 4. a 5. ročník – týden od 27.dubna

 

Třetí lekce

 

Milí rodiče (a děti), dnes se omezíme pouze na jedinou otázku, a to na č.41. Všimneme si poslání, které dal Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání svým učedníkům, a tím vlastně i nám. Nejprve jsme ve škole na hodinách vlastními slovy Bohu poděkovali, poprosili ho (mimo jiné také o dary Ducha svatého potřebné pro správné pochopení látky) a uzavřeli jsme modlitbu Otčenášem. Můžete to zkusit taky, děti jsou na to zvyklé. 

Misijní poslání církve

Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání svým učedníkům dal poslání nebo chcete-li „úkol“. V otázce č. 41 máme citovaný úryvek ze samého závěru Matoušova evangelia, v němž Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání posílá své přátele – apoštoly, aby byli jeho svědky – aby hlásali evangelium – radostnou zvěst o Boží lásce, získávali učedníky, křtili je a vyučovali.

Všichni jsme tedy posláni nenechat si radost a nadšení z Boží lásky a dobroty jenom pro sebe, ale předat ho druhým. Všichni jsme povoláni k tomu, abychom si pro sebe nenechali radost z evangelia – z toho, že jsme našli v Ježíšovi Zachránce a Boha. Tak trochu je to samozřejmé, že se o svoji radost chceme podělit. Vy to právě teď děláte tím, že si o Ježíšovi povídáte s dětmi.

 

Jak ale o Bohu mluvit?

Jenže, jak jsme asi zkusili všichni, mluvit s lidmi o neviditelném Bohu není snadné. Někdy to není snadné, ani když se jedná o osobu nám velmi blízkou, natož potom, když je to někdo nám vzdálenější nebo když jsme zažili výsměch nebo pohrdání. Potřebujeme věřit tomu, že Ježíš je s námi, že nám pomáhá Duch svatý.

Evangelista Lukáš umístil poslání učedníků hlásat evangelium (být Ježíšovými svědky) do první kapitoly Skutků apoštolů a celé Skutky apoštolů jsou vlastně vyprávěním o tom, jak se to dělo. První misie v dějinách, k nimž došlo v Jeruzalémě, „odstartovalo“ právě to, že na učedníky sestoupil Duch svatý. Můžeme se o tom dočíst v první a hlavně ve druhé kapitole Skutků apoštolů, kde je Duch svatý jmenován, pokud jsem dobře počítal, celkem devětkrát.

Z toho plyne jedno poučení. Hlavním misionářem nejsme ani my, ani nějaký charizmatický člověk (dokonce ani pan papež), hlavním misionářem je Duch svatý. A úspěch té „naší“ misie je závislý právě na tom, jak my sami Duchu svatému nasloucháme. Nestyďme se proto před začátkem každé lekce poprosit o pomoc, o vhodná slova i o správné pochopení, právě Ducha svatého.

 

O křtu

S dětmi si tedy můžete vyprávět o tom, jaké to bylo, když byly pokřtěny nebo jejich sourozenci nebo když jste byli pokřtěni vy (zvláště pokud byl někdo z vás pokřtěn v dospělosti). Pokud se vám podaří najít fotografie nebo nějakou upomínku, ještě lépe. Bylo by dobré si přitom připomenout, že účinkem křtu není jen odpuštění hříchů (u těch, kdo se jich vzhledem k věku už mohli dopustit) a dědičné viny, ale také to, že pokřtěný dostává Ducha svatého – že v jeho duši začíná bydle sám Bůh (hezky o tom píše Lukáš ve Skutcích apoštolů, kapitola 2, verše 37-41. (a předtím verše 29-36 to berou trochu více do šíře, ale také stojí za to).

Na závěr můžete Bohu opět poděkovat.

Kéž Vás i Vaše děti „hlavní misionář“ Duch svatý provází nejen dnešní lekcí.

 

 

Náboženství - týden od 20.dubna

Druhá lekce

 

Milí rodiče,

Protože už máme v liturgickém (církevním) kalendáři dobu velikonoční, postoupíme dnes (s malým zpožděním) ke zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Pokračujeme podle knihy „Youcat pro děti“ (dále jen „Youcat“), kterou asi všechny (nebo skoro všechny) děti mají také doma.

V Youcatu zabírá téma dnešní lekce otázky č. 37-40. Před probíráním s dětmi by bylo dobré, abyste si přečetli také texty drobným písmem na dolních okrajích (zápatí) stran. Tyto texty v zápatí jsou určeny vyloženě pro dospělé jako určité rozšiřující vysvětlení daného tématu.

 

K doplnění:

Děti jsou zvědavé, a řada z nich se určitě zeptá na některé věci k obrázkům. Takže:

Na str. 70 dole je obrázek k evangeliu podle Jana, verše 20,11-18, s prázdným skalním hrobem. Zmrtvýchvstalého Ježíše děti poznají, anděly u vchodu asi taky. Žena, která klečí u Ježíšových nohou je Marie Magdalská a to co má okolo hlavy jsou slzy. Slovo „Rabbuni“ znamená česky „můj Mistře“.

Na straně 71 nahoře je obrázek, ilustrující evangelium podle Lukáše, verše 24,13-53. Na něm to dva z Ježíšových učedníků (nebyli to apoštolové) odpoledne po Ježíšově zmrtvýchvstání vzdali a šli z Jeruzaléma pryč (!!!) do Emauz. Neuvěřili totiž zprávám o Ježíšově zmrtvýchvstání!!! Po cestě se k nim přidal sám Ježíš. Protože už je později dopoledne a vesnice Emauzy je na východ od Jeruzaléma, mají na obrázku za sebou na západě Jeruzalém i s Golgotou a třemi kříži a Slunce tam zapadá. Jak to bylo dál, se dočtete u Lukáše.

Na str. 71 prostřední obrázek: na něm vidíme několik učedníků, kteří se před svým povoláním za Ježíšovy učedníky, živili rybolovem. Zde jsou opět ve své domovině u Galilejského neboli Tiberiadského jezera, pod Petrovým vedením zkoušejí lovit ryby, ale nedaří se jim to a vůbec nic nemohou chytit. Pak se na břehu objevuje Zmrtvýchvstalý Ježíš, říká jim, aby hodili síť na pravou stranu lodi, a tam se chytí tolik ryb, že je ani nemohou utáhnout. Tím jim Pán Ježíš připomíná, že je povolal za „rybáře lidí“ neboli misionáře a že úspěch misií závisí na věrnosti misionářů Božímu slovu. V dalších verších za touto scénou se pak Pán Ježíš ptá Petra, zda ho má rád a následně ho pověřuje vedením církve (říká mu „Pas mé ovce“).

Na obrázku na str. 71 dole, je scéna ze 20. kapitoly evangelia podle Jana. Odpoledne po Ježíšově zmrtvýchvstání jsou apoštolové shromážděni ze strachu za zamčenými dveřmi (bojí se nejspíš toho, že kdyby vyznali zmrtvýchvstalého Ježíše, budou ukřižováni taky). Objeví se mezi nimi Zmrtvýchvstalý Ježíš, a zdraví je Pokoj vám. Posílá je na misie a dává jim Ducha svatého. (o tom, a také o tom, jak to bylo s nevěřícím Tomášem, se v případě zájmu dočtete u Jana).

 

K doplnění – věčný život

V souvislosti s Ježíšovým zmrtvýchvstáním a s otázkou číslo 40 se děti možná zeptají, jak teď žije Ježíš a jak je to s tím věčným životem.

Takže stručně připomínám:

  1. Věčný život je BOŽÍ DAR. Nelze si ho nijak zasloužit nebo dokonce na Bohu vynucovat v tom smyslu, že bychom na něj měli „zákonný nárok“ třeba proto, že jsme celý život chodili do kostela, nikoho nezabili atd. Je to Boží dar a jedině jako Boží dar ho lidé mohou přijmout. To znamená, že hlavní překážkou v přijetí daru věčného života je naše pýcha. A právě křesťanský duchovní život je tou zdaleka nejlepší (a tady na zemi snad vůbec jedinou) cestou, jak prohlubovat naši víru, naději a lásku, abychom mohli s pokorou a vděčností ten Boží dar věčného života přijmout.

  2. věčný život není jednoduše nekonečným pokračováním toho pozemského.

  3. Věčný život je život na věčnosti, kde lidé zažívají plné společenství s Bohem, poznávají nekonečnou Boží lásku a to je naplňuje velikou, přímo NEKONEČNOU RADOSTÍ. Je to něco MOC NÁDHERNÉHO.